Hana Hartychová, učitelka Začít spolu na iDNES

Hana Hartychová, paní učitelka 1. stupně, lektorka Začít spolu a semifinalistka Global Teacher Prize 2023.

Když v době covidu a distanční výuky někteří rodiče po dlouhé době nahlédli do učebnic svých školních dětí, některé asi překvapilo, že se zase tak moc za desetiletí nezměnilo. Stejné ilustrace, texty, Seifertovy básničky. Daleko víc dnes záleží na konkrétním učiteli, jaké zdroje k výuce použije a jaké metody zvolí. Hana Hartychová, která letos vede prvňáčky na základní škole Křesomyslova v Praze 4, učí podle programu Začít spolu a říká, že klasické učebnice moc nepoužívá. A přestože má ve třídě teprve šestileté děti, snaží se už teď myslet na to, jaké dovednosti uplatní její svěřenci v dospělém životě.

Jakou máte jako učitelka hlavní ambici?
Na prvním stupni by se měly děti naučit nejen základy, tedy číst, psát a počítat, ale pro mě je stejně důležité, aby uměly komunikovat a vždy vhodnou formou řekly, že jim něco vadí, aby nikomu nedovolily ubližovat jim a aby neubližovaly ony jiným. Pokud ve třídě co nejdříve nenastavím bezpečné klima, nedocílím učení v pravém smyslu slova. Když se třeba dítě ozve, bude chtít říct svůj názor, argument a někdo se mu začne smát, příště už bude zticha.

Moje hlavní ambice proto je, aby se děti naučily pracovat v kolektivu, přijaly zodpovědnost za sebe a svoje učení, aby se podporovaly, pochopily a přijaly, že je v pořádku, že každý umí něco jiného, protože tak to bude i v dospělém životě, například v zaměstnání, v partnerských a rodinných vztazích. Co se po nich bude chtít, až budou velké? Konkrétně to ještě nevíme, ale jisté je, že budou muset být flexibilní, vyhodnocovat situace a rozhodovat se, budou muset umět komunikovat, prostě běžně společensky fungovat.

Nedávno mi jeden chlapeček, prvňáček na konci září, řekl: „Já se nenaučím číst, protože mi nedáváte jedničky a hvězdičky.“ Já na to: „Dobře, dávám ti jedničku.“ Chvilku koukal, nechápal… Pokračovala jsem: „Už umíš číst?“

Je fakt, že odhadovat, co bude za deset patnáct let, až vaši dnešní prvňáčci dospějí, je dost složité.
Právě. Spíš než znalosti je chci učit dovednosti. Podle mě je opravdu klíčové, aby se děti především naučily kriticky myslet, spolupracovat, aby uměly a chtěly pokládat otázky nejen mně, ale i ostatním spolužákům. Aby říkaly, co si myslí a co vědí. Děti rychle vycítí, poznají, komu co jde dobře, za kým jít, když potřebují pomoc. Ráda toho využívám, i když se může zdát, že tím ztrácím čas.

Jak to myslíte?
Narazíme třeba na slovo, kterému ne všechny děti rozumějí. Spolehlivě to poznám z jejich výrazu nebo někdo řekne, že nerozumí. Nezapomenu ocenit toho, kdo se zeptá, že je důležité se doptávat, když mi něco není jasné. Možná bych význam toho slova rychleji vysvětlila sama, ale raději se ptám dětí, jestli mezi nimi je někdo, kdo by slovo mohl vysvětlit. Většinou se někdo najde. A věřte, že když si něco děti navzájem vysvětlují, lépe tomu porozumí a snadněji si to zapamatují.

Učí se od sebe navzájem a zjišťují, že je to výhodné.
Přesně tak. Často navozuji situace, které pak motivují ty silnější k pomoci slabším. Určitě se vyplatí, když se děti ve třídě naučí pracovat spolu. V programu Začít spolu je spolupráce tou základní formou, jedním z principů. Jasně, jsou pak živější, víc se ptají, ve třídě rozhodně není vždy hrobové ticho, ale probíhá diskuse, něco se děje, a to je podle mě v pořádku.

Ptají se vás, proč se něco musí učit, k čemu jim to v životě bude a proč se něco dokonce musí učit nazpaměť?
Moc se mi to nestává, protože jim neurčuji, co se mají učit nazpaměť. Máme recitační přehlídku, poetický den, ale děti si můžou samy vybrat básničku, která je nějak osloví. V první třídě jednu dvě sloky, ve druhé to bývá delší a někdy to nemusí být ani básnička, přednášet se dá i próza nebo vlastní tvorba. Jde o to naučit se nějaký text, pochopit jeho obsah a dokázat přednést ostatním, veřejně předat nějaké emoce. Rozhodně není cílem přehrkat jednu stejnou básničku, to nikomu nic nedá. Být dítětem, taky bych protestovala.

Když jsem chodila na základku já, dostali jsme zadání – naučte se básničku, učebnice strana 49. Zítra si vás vyzkouším. A náhodně vybraní adepti pak z paměti lovili sloky, nebo odezírali nápovědu od spolužáků.
To je i moje vzpomínka, proto přemýšlím jinak. Přednes nikdy neznámkuju, je to do jisté míry osobní záležitost. Ale veřejný projev je důležitý, snažím se ho děti učit. Najdu třeba na YouTube ukázky z nějaké recitační soutěže. Jsou tam neznámé děti, je to tedy bezpečné. Vyberu povedená, ale záměrně i ta méně zdařilá vystoupení. A pak si o tom ve třídě povídáme – co se dětem líbilo, co by udělaly jinak, tvoříme společná kritéria pro poutavý přednes. A vybrané texty pak podle toho zkoušíme. Tedy zkoušíme je jako v divadle. Děti si dávají vzájemně zpětnou vazbu, oceňují povedené, ale dávají i doporučení ke zlepšení.

Třeba: zpomal…
Ano, to bývá typické. Děti samy vidí, jaké to je, když se recituje moc rychle a ostatní to nestíhají vstřebávat. Nebo jak rušivé je, když si přednášející žmoulá ruce za zády nebo je má v kapsách, dívá se po celou dobu do země. Prostě to ladíme, vylepšujeme a teprve po dvou třech zkušebních kolech uděláme to ostré. Stejný postup používáme i při tvorbě a představení referátů nebo prezentací.

Děti se často hodnotí navzájem.
Ano, navzájem si poskytují zpětnou vazbu a co nejvíc se také snažím, aby dokázaly ohodnotit také samy sebe v průběhu a ukončení činnosti nebo nějakého celku.

Jak to probíhá?
Učíme se psát třeba písmenko „a“. Když napíšou jeden řádek, věřte, že ani já, ani nikdo jiný nemusí prvňáčkovi říkat, jak se mu to povedlo. On to moc dobře vidí sám, má před sebou vzor. Děti tedy vyzvu, aby si vzaly zelenou pastelku a našly si v té své právě napsané řadě písmenko, které se jim nejvíc povedlo. Samozřejmě, že ho neomylně najdou, nejsou hloupé, poznají, co se jim podařilo a co ne. Některé hned navrhují, že si vezmou červenou pastelku a podtrhnou i to, co se jim nepovedlo. Ptám se: a je to potřeba? Podtrhávat, to, co se ti nepovedlo? Není lepší hledat a dívat se na to, co se povedlo, a podle toho pracovat dál?

Co podle vás pomáhá budovat vztah k českému jazyku?
Děti musí především dostat prostor k mluvení, k sebevyjádření. Nesmějí se bát říkat, co si myslí, potřebují se naučit dokládat svoje tvrzení argumenty a přijímat nebo vyvracet argumenty druhých, jinak se komunikovat nenaučí. Ne všechny mají doma podnětné zázemí a je to obrovský problém. Já se snažím jít příkladem, nabízet co nejvíce příležitostí k diskusi a dávám si pozor, abych mluvila co nejvíce spisovně.

Protože škola je dnes jedno z mála míst, kde dítě dobrou češtinu může slyšet.
Právě. V televizi to také bývalo zvykem, ale už tak často není. Děti na prvním stupni, zpravidla do třetí třídy, berou učitele jako vzor. Určitě jste slyšela větu: Ale paní učitelka to říkala…

Samozřejmě, ale beru to jako plus pro vás, dá se s tím asi dobře pracovat.
Je to plus pro všechny. Tím, že se budu vhodně vyjadřovat, můžu jít příkladem a ukazovat, jak lze respektujícím způsobem komunikovat s ostatními. Děti se učí nápodobou, přebírají fungující způsoby, já pak budu méně řešit konflikty a bude víc času na učení, nastaví se pracovní atmosféra. Každý den máme s dětmi komunitní kruh. Sedneme si na zem do kroužku a povídáme si o všem, co je třeba, ale i o úplně běžných věcech. Zeptám se třeba: Co tě včera Míšo potěšilo? Fotbal. Aha, chtěl jsi říct, že tě včera maminka nechala koukat na fotbal? Nene, potěšilo mě, že jsme hráli zápas a vyhráli jsme ho. Snažím se, aby děti mluvily srozumitelně a v celých větách, které řeknou správně česky. Ony rychle zjistí, že celá věta pomůže ostatním lépe pochopit, co chtěly opravdu říct, a často tak mohou předejít případným nedorozuměním.

Když si děti takhle rozpovídáte, ptají se vás pak, proč se musí něco učit, když to v životě pravděpodobně potřebovat nebudou a za chvíli to zase zapomenou?
Ptají a já těm pochybnostem rozumím, taky si samozřejmě nepamatuju všechno, co jsem se kdy učila. Vedu děti od první do páté třídy a často si musím některé věci připomínat, doplňovat, úplně normálně zapomenu, co jsem učila před pěti lety.

I vy se musíte kouknout?
Bývá to něco, co já osobně v životě nepotřebuju, něco, co dennodenně nepoužívám.

Dáte mi příklad?
Třeba si raději ověřím, jak šli za sebou Přemyslovci. Má cenu je takové věci učit, když vím, že to v nich nezůstane? Opravdu pochybuji. Samozřejmě je řadu knížat a králů nenutím učit se zpaměti, chci, aby pochopily souvislosti, porovnávaly život tenkrát s tím jejich, snažím se, aby se to učily zábavnou formou. Nebo příklad s vyjmenovanými slovy. Když je umějí používat, nechci po nich, aby mi je vyjmenovávaly tak, jak jdou za sebou.

Já je taky neumím vyjmenovat.
Takže vidíte, k čemu to je. Neuznávám argument proti moderním technologiím typu „v lese ti ten internet fungovat nebude“. No, nebude, ale stejně tak není potřeba v lese vědět, jaké „i“ se píše v kterém slově. Když si nejsem jistá, slovo si za tři vteřiny najdu, nepotřebuji jej mít v nějaké řadě. Důležité je, že vím, co slovo znamená, že ho dokážu použít ve smysluplné konverzaci, větě. Další možnost je nahradit slovo jiným, jinak poskládat větu a vyhnout se mu. Nebo požádám o radu spolužáka. Že si zkrátka umím poradit. Důležitá strategie v životě, tedy hledat řešení problému, je hodna ocenění. Ale my občas plýtváme časem, který děti ve škole tráví.

Myslím, že zdůvodnit, proč je dobré nedělat chyby v psaní měkkého a tvrdého „i“ ještě jde, ale jak se dá vysvětlit, na co budou dětem slovní druhy?
Někdy stačí říct, že je to nutné, abychom dokázali psát slova se správnou koncovkou, ve správném tvaru. K tomu opravdu někdy potřebuji určit slovní druh a zjistit, jaký je vzor, který pomáhá. Nebo při učení se cizího jazyka také potřebuji vědět, jak poskládat větu, kde má jaký člen být. Čeština, jazyk obecně, to je vlastně dohoda mezi lidmi, není to něco, co tady už bylo, na rozdíl třeba od matematiky a přírodních věd. Matematika tady byla vždycky, lidé ještě neuměli mluvit, ale už dávno počítali. Jazyk je smlouva mezi lidmi, která má svá pravidla a zároveň se mění a vyvíjí, zraje a zaniká. A pokud se chci naučit dobře česky, musím se ta pravidla naučit, musím přijmout tu dohodu.

Jak výuku změnily vyšší počty cizinců? V některých třídách je až půlka dětí, pro které není čeština mateřským jazykem.
I bez cizinců máte ve třídě pětadvacet i víc dětí a každé je jiné. Některé umí před nástupem do první třídy číst, některé ani nezná písmenka, která má ve jméně. Úroveň je naprosto jiná. Nemůžu přizpůsobovat děti učení, ale učení dětem, musím mít nároky na hranici splnitelnosti, musím najít ten správný balanc. Třeba při práci s jazykem mám pět šest úrovní textů, nebo jeden stejný text, ale šest úrovní práce s ním. Mám teď tři děti, které umějí číst a trápily by se, kdyby se to musely učit s ostatními znovu. Neumějí ale psát, takže nacvičují psaní a pomáhají, nebo měly by pomáhat, těm ostatním. Jsme na začátku, ne vždy to funguje, ne všechny chtějí, takže je musím motivovat, aby ostatní podporovaly. Nejde jen o cizince, i bez nich jsou rozdíly diametrálně odlišné. Proto třeba dětem nedávám povinné domácí úkoly.

Vůbec nikomu?
Dávám je dobrovolné, nebo vymyslím něco, co dává smysl. Když někdo pořádně nerozumí česky, pomůže mu úkol jako mají české děti? No asi ne. Nabídnu mu tedy časopis, aby si rozvíjel slovní zásobu, nebo mu dám obrázky, u kterých bude vědět, jak se to řekne v jeho řeči, takže si může udělat obrázkový slovník. Když pak čte, může si v tom slovníku sám najít, co slova znamenají. Nemá cenu jim dávat gramatická cvičení.

Já vždycky na cizince myslím, když vidím v učebních textech slova, která označují, nebo popisující něco, s čím už se nesetkáváme. To i dítě, které česky umí, občas těžko pobírá. Můj desetiletý syn se mě tuhle ptal, co je kredenc.
Archaickým slovům bych se nevyhýbala. Argument, že se některé výrazy nepoužívají, neobstojí. Kredenc bude mít doma (pra)babička nebo ho uvidí v muzeu či skanzenu, a i když v Praze těžko uvidíme pluh nebo otku, jsou místa, kde se s nimi běžně pracuje. Určitě bude ve třídě někdo, kdo je viděl a může je ostatním popsat a zažije pak mimochodem úspěch. Když cizinec uslyší slova, která v běžné mluvě nepoužije, neublíží mu to, prostě je zase zapomene.

Jsou nadanější děti vždycky ochotné pomáhat a vysvětlovat něco ostatním?
To není tak jednoduché. Děti obvykle rády pomáhají druhým, rády ukazují, co dovedou a také se chtějí naučit, co je zajímá a baví. Je důležité nastavit k tomu vhodné podmínky. Nepomáhá tomu hodnocení, které naše školství většinově používá. Neříkám, že známkování je špatné, jen se používá často nevhodně. Já se snažím známky dávat co nejméně. Nelíbí se mi neustálé porovnávání se s někým a nechci také podporovat jen práci na výkon. Mělo by jít o hodnocení pokroku daného dítěte, zda se posouvá dál, porovnávat ho se sebou samým na jeho cestě. Nemohu dvě děti srovnávat mezi sebou, každé přišlo s jinou zkušeností, každé má jiné zázemí, podmínky, musí vynaložit jiné úsilí.

Známkování možná ochotu snižuje – nemám čas, potřebuju si sama zasloužit jedničku, nebudu ti teď pomáhat.
To souvisí s tím hodnocením. Snažím se, aby se děti neučily pro jedničky. Někdy se opravdu každý potřebuje soustředit na svoji práci, nemůže být vždy k dispozici jiným. Nutné je však učit děti odmítnout vhodnou formou, například: Ráda ti pomůžu, když chvíli počkáš, já si něco dodělám a pak se ti budu věnovat. Snažím se oceňovat ty, které pomáhají, a když si povídáme v kroužku, ptám se, kdo by chtěl někoho ocenit a konkrétně za co. Děti si opravdu všímají těch, co pomáhají. A já po nich chci, aby si to vzájemně říkaly nahlas a do očí.

Nezpychnou ty stále dokola oceňované?
Pokud děti povedeme k oceňování toho, co se jim povedlo, jak spolupracovaly, a budeme podporovat konkrétní popis činnosti, ne osobu, pak určitě ne. Nestává se, že by byly oceňované stále stejné děti, každé dítě je v něčem dobré a moje úloha je, abych připravovala a nabízela takové aktivity, které umožní každému zažít úspěch a to, aby bylo oceněné. Nebo takové děti ocením já, upozorním na jejich silné stránky. Některé nadané děti mohou přijít do bodu, kdy už nadání nestačí a musí se začít učit. Tady pak může chybět píle a trpělivost těch, které musely od začátku pracovat více. Když nastavím vhodně výuku, každý bude plnit svoji roli a bude mít zodpovědnost za celou skupinu.

Když se takto vedená třída stane homogenní, vazby budou navázané a kolektiv stmelený, bude kompatibilní dejme tomu 3.A, 4.B a 5.C?
Jak jsem říkala – neučím jen znalosti, ale hlavně dovednosti. Třída se nestane homogenní, stále v ní budou individuální osobnosti, jen bude lépe využívat své dynamiky. Pokud děti opravdu zjistí, že spolupráce funguje, budou ochotny hledat strategie řešení, když něco nepůjde hned. Pokud budou umět přijímat jinakost, budou umět respektujícím způsobem odmítnout i přijmout jiný názor, kriticky myslet a vážit si samy sebe a druhých, požádají o pomoc a nabídnou pomoc, můžou přijít kamkoliv, do jakéhokoliv kolektivu a zapojí se. Mám právě takové zpětné vazby a zkušenosti z minulých tříd.

Zmiňovala jste, že děti nerada známkujete. Nechybí to některým? Přece jen je to hmatatelné, na první pohled zřetelné ohodnocení.
Myslím, že to chybí hlavně rodičům, respektive prarodičům. Jak může dětem chybět něco, co nikdy nezažily? Nedávno mi jeden chlapeček, prvňáček na konci září, řekl: „Já se nenaučím číst, protože mi nedáváte jedničky a hvězdičky.“ Já na to: „Dobře, dávám ti jedničku.“ Chvilku koukal, nechápal… Pokračovala jsem: „Už umíš číst? Dala jsem ti jedničku, tak ses to už naučil? A on: „Ale já to neumím!“ S úsměvem jsem dodala: „Vždyť jsi říkal, že to neumíš, protože ti nedávám jedničky. Tak jak to tedy je? Tady ji máš! Umíš to už?“ Odpověděl taky s úsměvem: „Ne.“ „Pomohla ti ta jednička?“ „Ne,“ odpověděl. Zeptala jsem se tedy, co mu pomůže. On na to řekl, že bude trénovat čtení. Super!

Taky na první pohled zřetelné. Z toho, co mi popisujete, je vidět, že metodika je propracovanější, zdroje, z čeho a jak učit, jsou neomezené, takže by se mohlo zdát, že školáci na tom s vědomostmi budou daleko lépe než jejich rodiče nebo prarodiče. Je to tak? Já totiž spíš slýchám, že nároky na dnešní děti jsou nižší, protože větší kvantum učiva nezvládnou nebo nechtějí zvládnout.
Požadavky na to, co by měly děti umět, se nemění. Liší se jejich uplatnění. My opravdu nevíme, co přesně budou v dospělosti potřebovat. Možná, že na tom s vědomostmi lépe nebudou, ale doufám, že na tom budou lépe v kvalitě života. A co mám jako pedagog vlastně stihnout? Dané výstupy jsou v rámcovém vzdělávacím programu na prvním stupni na konci třetí a pak páté třídy. Pro jednotlivé ročníky existují dílčí výstupy ve školním vzdělávacím plánu, ale cestu a způsoby, jakými k nim děti dojdou, si může učitel zvolit různou. Já chci, aby děti na svém startu zažívaly, že učení je něco, čeho se nemusí bát, něco, co jim může po celý život pomáhat. Aby věděly, že když se jich ptám, jak se mají, že mě to opravdu zajímá. Že mohou s čímkoliv přijít. Jedině tak navážeme fungující vztah, nebudou se bát chybovat, dojde tak k učení a budou ochotné dodržovat dohodnutá pravidla. Obzvlášť důležité je to u dětí s různými potížemi, protože ty jakýkoliv upřímný zájem obvykle postrádají nejvíc.

Mám trochu podezření, že část dětí žije dva životy: ten školní a ten mimoškolní.
Obávám se, že máte pravdu. Jenže to je špatně, nejde to oddělovat, nemůžeme říkat: tohle potřebujete ve škole a tohle zase doma a ve volném čase. Škola by neměla být, jak už řeklo nemálo lidí dříve, přípravou na život, škola je život sám.

Zdroj: iDNES, Jana Míčová