Někdy s dětmi ve třídách zacházíme tak, že by to dospělí nevydrželi

V souvislosti s oceněním Global Teacher Prize Czech Republic vychází rozhovor s Annou Babanovou v magazínu Heroine vzdělávání.

Učí na běžné základní škole v pražských Nuslích. Se svými druháky a druhačkami se snaží budovat komunitu, kde rychlejší pomáhají pomalejším a hlas a názor každého je stejně platný. „Sním o tom, že budu učit na bezpečné a přátelské státní škole,“ říká finalistka ceny Global Teacher Prize Anna Babanová. „To se ale nemůže stát tam, kde je každá učitelka sama se svou třídou za zavřenými dveřmi a navzájem se ostýcháme ukázat svou praxi, protože máme strach.“

Z rozhovoru vybíráme několik citací Aničky:

“Program Začít spolu byl vytvořen pro první stupeň základní školy na začátku 90. let s tím, jak se země východního bloku vydávaly demokratickou cestou. Je to program, v němž škola, děti a rodiče tvoří partnerský trojúhelník, kde se všichni učí smysluplně spolupracovat, kde rodina nezůstává za dveřmi školy, a věci, které se děti ve škole učí, nejsou odtržené od jejich života. Významným pilířem je integrovaná tematická výuka, kdy to, co se učíme třeba v češtině, propojujeme s tím, co děláme v dalších předmětech. Část dne se učíme v blocích, takzvaných centrech aktivit. A v neposlední řadě vedeme dítě k tomu, aby chápalo, že učení je především jeho nebo její zodpovědnost.“

“U nás v ZŠ Křesomyslova se učí podle Začít spolu jen ve dvou třídách. A samozřejmě zezačátku tam bylo mnoho nového – kromě center aktivit také matematika podle Hejného, nevázané písmo Comenia Script… Hodně jsem ale dbala na to, aby se rodiče mohli kdykoliv přijít na cokoliv zeptat, aby u mě měli dveře vždy otevřené. Co pozoruji, tak naši rodiče s dětmi hodně mluví o tom, že jejich škola byla úplně jiná. A jsou rádi, že jejich děti chodí do školy s radostí. Občas mi rodiče píší, když jsou jejich děti nemocné, že už se jim doma stýská a chtějí zpátky do školy...”

K otázce, zda učit kompetence nebo znalosti, Anička říká: “Já jsem určitě uprostřed. Nemůžeme se bavit jenom o znalostech, protože to je model tradiční staré školy, kde děti nejsou brány jako partneři a většinu dne řeší uzavřená zadání jen s jednou správnou odpovědí. Zaměření jen na kompetence, aniž bychom se zamýšleli nad obsahem, nad cíli, nad kritérii pro hodnocení, a nechávali rozhodování, co se budou učit, jen na dětech je podle mě druhý extrém. Moje velké téma je, do jaké míry dát prostor žákovskému hlasu a učit tak, aby byl prostor jak pro rozvoj důležitých kompetencí pro život, tak pro znalosti, bez nichž to nejde.“

A na závěr Anička ještě vysvětluje svoji představu výuky v bezpečném prostředí: “Věřím, že nikdo z dospělých by nechtěl žít to, co děláme dětem při běžné transmisivní výuce v tradiční staré škole – neustále je držíme v pozoru, rozkazujeme, kontrolujeme, přesouváme z lavic a zase do lavic. Přitom ve třídách sedí lidé, kteří se budou jednou o nás starat a budou řídit tuto zemi a můžou ji měnit k lepšímu, budoucí vědci a vědkyně nebo třeba budoucí prezidentka či prezident. Kdyby se nám školu povedlo trochu uvolnit od strachu z chyb, měli bychom víc času a energie na vytváření bezpečného prostředí – vyučující pro děti a vedení pro vyučující. Mohli bychom se méně soustředit na to, co se nepovedlo, a víc na to, co se daří – a pak bychom postupně otevřeli dveře do svých tříd a mluvili o důkazech o učení a silných a slabých stránkách školy.“

Autorka článku: Lucie Kocurová / Heroine vzdělávání

Celý článek si můžete přečíst ZDE.