Menu
idnes o Začít spolu v Trutnově
Přinášíme vám článek o trutnovské ZŠ kpt. Jaroše, která je současně metodickým centrem Začít spolu.
Učebnice je svazovaly. Základka v Trutnově učí jinak, obejde se i bez zvonění
Vypnuli zvonění, zrušili dozory, žáci si problémy řeší mezi sebou. Trutnovská základka učí jinak a rodiče ji berou útokem. Zdejší učitelé zhruba před deseti lety okusili reformní vzdělávací program Začít spolu a od roku 2014 v něm škola učí naplno.
Na první pohled vypadá jako běžná škola, žáci tu mají klasické předměty, dostávají známky a občas vyvedou nějakou lotrovinu. Když však přijde na srovnání s vrstevníky, děti z trutnovské Základní školy kapitána Jaroše překvapí schopnostmi pokročilé komunikace, řešení problémů či prezentování vlastní práce.
Jsme zvyklí, že máme děti nasáčkované v lavicích, máme je na očích a musíme je furt hlídat. Ale tak to být nemusí. My žákům zadáme úkol a oni na něm pracují, protože je to baví. / Jiří Paták, ředitel školy
„Byl to nápad jedné paní učitelky, která přišla, že by chtěla učit jinak. Neměl jsem s tím problém, ale netušil jsem, jak se to vyvine. Největším impulsem pro nás byly stáže třeba ve Finsku, kde mají úžasně zpracované školství,“ popisuje přerod školy její ředitel Jiří Paták.
Program Začít spolu vznikl v 90. letech v Americe jako vzdělávání zaměřené na dítě a je určený především pro mateřské školy a první stupně základních škol. V Česku se podle něj učí od roku 1994, ale největší rozmach zaznamenává v poslední dekádě. Trutnovská škola je metodickým centrem pro Královéhradecký kraj. Současně jde o výjimku, většinou ho totiž používají nestátní školy.
„Ze začátku jsme otevřeli jednu třídu klasickou a jednu v programu, pak jednu a dvě v programu, ale zájemců bylo tolik, že teď už máme tři třídy v ročníku a v programu funguje celý první stupeň. Zároveň se snažíme tyto principy napasovat i na druhý stupeň,“ pokračuje ředitel.
Že škola učí jinak, se v Trutnově rychle rozkřiklo. Z původních 300 žáků je dnes takřka dvojnásobek. A prvky programu zařazují i někteří učitelé v dalších trutnovských školách.
„Rád bych, aby se tím nakazili i další, protože si myslím, že tímto programem by měly projít všechny děti. Mělo by to být nastavené jako systém, protože to nejpodstatnější, co vidíme, je, že děti umí komunikovat, umí se hodnotit, umí prezentovat,“ říká.
Obsah zůstává, mění se forma
Žáci navštěvující budovu bývalé německé školy v centru Trutnova se neučí jiné věci než jejich vrstevníci. Stejně jako jinde musí škola naplňovat povinné rámcové plány. Jde na to však jinou formou.
Zásadní rozdíl je v organizaci školního dne. Ten se alespoň na prvním stupni nedělí na předměty, ale na bloky. Den začíná ranním kruhem a dopisem, který motivuje nebo nastoluje určité téma či problém. Pak následuje společná práce a půlhodinový pobyt venku.
V druhém bloku děti pracují ve skupinách v centrech aktivit, kde si mohou vybrat téma výuky. Každá skupina však musí během týdne absolvovat všechna témata. Před odchodem domů je ještě společné hodnocení. Součástí programu Začít spolu jsou i venkovní výuka a aktivity.
„Program neovlivňuje obsah výuky, ale je zaměřený na kompetenční učení. Vede děti k dovednostem, nejen ke znalostem. Ke komunikaci a spolupráci. Dokážou si řídit učení, vybrat podstatu, jsou dobří v čtenářské gramotnosti, protože pracují s texty, mají názor, umí si něco obhájit, argumentovat a podobně,“ vysvětluje školní metodička Jana Schierlová.
„Kantor musí připravit program tak, aby oni pracovali sami. Ne že se postaví před třídu a začne vykládat, co je v knížkách. My jsme zvyklí, že máme děti nasáčkované v lavicích, máme je na očích a musíme je furt hlídat. Ale tak to být nemusí. My žákům zadáme úkol a oni na něm pracují, protože je to baví. Samozřejmě to nefunguje stoprocentně, ale oni si to při hodnocení řeknou mezi sebou,“ pokračuje ředitel.
Škola se přesto snaží obsah výuky redukovat, aby děti nezahltila informacemi, které si mohou ve vteřině najít na internetu. Podstatnější je, aby se naučily, kde informace najít a jak s nimi pracovat.
„Děti se mají naučit, jak se to mají naučit, kde si tu informaci mají vyhledat a jak o tom povyprávět ostatním, aby je přesvědčily o tom, že toto je správné. To je žádná encyklopedie nenaučí,“ míní Jiří Paták, který tlačí na pedagogy, aby přestali používat učebnice.
„V momentě, kdy si pedagog vezme do ruky učebnici, sváže se jejím obsahem a přijde mu najednou vše strašně důležité, protože ono to je zajímavé. Upřímně, mnoho našich kolegů objevuje RVP (rámcové vzdělávací plány – pozn. red.) a uleví se jim, že to dítě nemusí všechno umět,“ upozorňuje Schierlová na to, že školy většinou učí více obsahu, než reálně musí.
Telefony ano, zvonění ne
Škola se už několik let pokouší aplikovat metody Začít spolu i na druhý stupeň. Kvůli odlišné organizaci výuky to je však složitější. Prvky programu se tak objevují spíše v blocích. Vznikají ale i minitýmy učitelů, kteří výuku koordinují, aby se modelu co nejvíce přiblížili. Nejčastěji to jde prostřednictvím společného tématu, které mohou probírat z pohledu různých předmětů.
„Normálně píšeme testy a známkujeme. Je pro nás však zásadní, že test zadáváme až v momentě, kdy se s dětmi domluvíme, že jsme připraveni. Nechceme je na něčem nachytat,“ popisuje spolupráci učitele a žáka metodička.
Žáci mohou při výuce používat i mobilní telefony. Musejí však dodržovat pravidla a nehrát místo výuky hry či sledovat filmy. Od letošního roku škola zrušila i dozory na chodbách, a učitelé si tak už nemusejí připadat jako bachaři. Případné problémy si žáci často vyřeší sami mezi sebou.
„Když jsem se byl podívat ve Finsku, tam žádný dozor neexistuje. Už dávno, když se kantoři vrátili ze Švýcarska, jsme zrušili zvonění. Oni potřebují pracovat v blocích a zvonění je rušilo. Když děti potřebují, dojdou si na záchod kdykoliv. To je přece ve společnosti normální,“ boří některé zažité koleje ředitel Jiří Paták.
